Pro zvídavé děti navíc trocha vědomostí

Zápis hudby

Jak to všechno začalo?

Aby si lidé mohli hudbu zapsat, uchovat, vyzkoušeli různé možnosti: zaznamenávali třeba hmaty, které používali na nástroje, snažili se naznačit tvar melodie nebo ji rozložit jako stavebnici na nějaké kousky a ty pak zase různě skládat dohromady. Nevíme, kdy to začalo, ale máme důkazy, že už před více než 3 tisíci lety byl zápis hudby, tedy vlastně noty, na světě. Noty se používaly také ve starověkém Řecku. Každopádně vypadaly trochu jinak, než jak jsme dnes zvyklí. Byly to vlastně zapsané hudební doprovody k básním.
Takhle vypadala starořecká Seikilova píseň (kolem 200 př. n. l.):

Rané křesťanské zpěvy byly zprvu improvizované (tedy vznikaly rovnou bez přípravy) a hlavní zpěvák vedl sbor tím, že rukou naznačoval pohyb melodie. Některé zpěvy si zapisovali mniši v klášterech pomocí značek, zachycujících tento pohyb. Říká se jim neumy, což znamená něco jako pokyn rukou a byly to tečky a takové klikaté čáry (nejstarší dochované jsou z poloviny 9. století). Byly nadepsané nad textem a ukazovaly pouze, jestli jde melodie nahoru či dolů. Šlo spíše o připomenutí písně, melodii musel zpěvák předem znát.

Od klikyháků k notovým linkám

O něco později zavedl Quido z Arezza (asi 991 -1033) čtyřlinkovou notaci, která tyto značky upřesňovala. Značky dostávaly pevný tvar a smluvený význam. (Byl to zápis jednohlasé melodie rozdělené na krátké kousky.) Quido také pojmenoval jednotlivé tóny slabikami Ut, Re, Mi, Fa, Sol La, Si - podle počátečních slabik hymnu ke svatému Janu Křtiteli, který všichni znali. (Pro zpěv nepříliš vhodné Ut se brzy zaměnila za Do.) Za několik set let, kdy se nesmělo zpívat nic jiného, už mniši znali hodně melodií zpaměti a začali k nim přidávat další hlasy. Na to bylo třeba sjednotit i rytmus. Vyjadřoval se různým tvarem značek, které už odpovídaly jednotlivým tónům.

Naše známá notová osnova

Dnešní noty, které postupně vznikaly v době renesance a baroka, jsou důsledně vymyšlené značky, které umožňují každému, kdo je umí přečíst, rozpoznat zapsanou melodii a rytmus. Hlasitost a zvuková barva se naznačují slovními pokyny. Experimentovalo se s různým počtem linek, nakonec se ustálilo používání 5linkové notové osnovy.

Vše zapsat nemůžeme

V dalších stoletích se hudba proměňovala, a tak se komplikoval nebo i v něčem zjednodušoval její zápis. Zapsat hudbu do nejmenších podrobností by bylo vlastně nepraktické, protože by to vyžadovalo příliš mnoho informací, takže hudba by byla ve výsledku nehratelná. Proto hudební zápis vždy závisí na konkrétní praxi, kdy je v rámci určitého hudebního projevu řada věcí daných zvykem a ty se nezapisují. (Například rozdíl tvoření tónu v barokní hudbě, v hudbě 19. století nebo v jazzu.)

Nové zvuky v hudbě

20. století přineslo spoustu nových objevů. A tedy i spoustu nových hudebních nástrojů, třeba elektronických. Zvuk hudby se proměnil.
Takovouto hudbu vytvořil na své intonarumori - hlukostroje Luigi Russolo už v roce 1913:

John Cage

Jeden z největších hledačů nových možností hudby byl Američan John Cage (1912-1992). Byl nesmírně pracovitý a chrlil jeden nápad za druhým. Byl to takový skladatel-vynálezce. Nechtěl jen napodobovat hudbu, kterou dělali skladatelé před ním. Hledal nové zvuky. Položil si otázku: Proč by neměly být všechny slyšitelné zvuky i hluky součástí světa hudby? Když posloucháme opravdu pozorně, tak nám tvoří hudbu i smrkání a pokašlávání v koncertním sále, i to škrábání pána ve vousech, moucha, která proletí kolem. Vlastně vše, co slyšíme kolem sebe, i když posloucháme něco z nahrávky. Hudba dostala najednou obrovskou svobodu.
John Cage – 4’33” (1952)

A ještě jedna zajímavost

Proč by skladatel neměl nechat uspořádání zkomponovaných úryvků náhodnému výběru interpreta? Pak by se hudba četla, jako když čteme noviny a přeskakujeme z článku na článek.
Karlheinz Stockhausen: Klavierstück XI (1956)

Elektronická hudba

Ale i jiní skladatelé chtěli rozšířit hudbu o nové zvuky. S rozvojem zvukové techniky přibyla hudba elektronická a nekonečný svět zvuků, které můžeme míchat, skládat, řezat, spojovat a všelicos dalšího.
V roce 1954 byla publikovaná první partitura elektronické hudby.
Karlheinz Stockhausen - Studie II (1954)

Nové zvuky mohly být elektronické.
Karel Goeywaerts - Kompozice č. 4 s mrtvými tóny (1952)

Anebo nahrávané pomocí magnetofonu a potom sestříhané do hudební podoby.
Luc Ferrari - Music promenade (1964/1969)

Grafické partitury

V roce 1952 přišel Earl Brown se skladbou December 1952. Tady už žádné noty nejsou.
https://graphicnotation.wordpress.com/tag/earl-brown/ A tady také ne.
Cornelius Cardew – Treatise (1963-67)

Na některou hudbu prostě už běžné noty nestačí. Musíme si pomoct obrázky, návody, značkami. Vznikají grafické partitury.
https://www.classicfm.com/discover-music/latest/graphic-scores-art-music-pictures/
Některé vypadají jako úloha z matematiky, některé jako básnička, další jako krásné obrazy. Některé jsou ihned srozumitelné jak je číst a hrát, některé nechávají vše na naší představivosti.
Do hry vstupují i výtvarníci. Jako třeba ti na našich stránkách.
A těmi se můžete stát i vy.

Pro super zvídavé děti trocha Johna Cage navíc

Cage psal třeba pro bicí nástroje, což byly často i obyčejné předměty: https://www.youtube.com/user/amadindapercussion Cage nechtěl přijmout omezení hudby jen na tóny, ale chtěl ji rozšířit na všechny zvuky:
The City Wears a Slouch Hat (hudba k rozhlasové hře, 1942)

Přidal k hudebním nástrojům i gramofon: Credo in Us
https://open.spotify.com/album/6NNYUv3UCZJ8p3I9VHz6Wh?highlight=spotify:track:0QByr6BxClbIBD25FKgS3D
Protože byl chudý, zkoušel dělat hudbu prakticky z čehokoliv (Living Room Music z roku 1940):

V Double Music pro 4 hráče na bicí se spojil s Lou Harrisonem - každý napsal samostatně hudbu pro dva hráče a pak je to nechali hrát dohromady:

Proč by měl znít klavír jenom jako klavír? Víte, co je preparovaný klavír?
A Room

A amplifikovaný klavír?
ukázka Variations II (1961) pro amplifikovaný klavír

Ale i s obyčejným nástrojem se dá dosáhnout zvláštního účinku, když je hudba vytvořena neobvyklým způsobem, například pomocí náhody (ale velmi pečlivě zpracované, komponování bylo neuvěřitelně pracné! Cage totiž měl nápadů příliš mnoho, a proto z nich musel vybírat. Náhodné metody, jako třeba házení mincí, mu v tom pomáhaly)
Music of Changes (1952)

Nebo nechat vytvoření not až na samotném hudebníkovi? V Koncertu pro klavír a orchestr si hráči musí vybrat z nabízených not ty, které dokážou zahrát.

V tomto případě je promítaný pouze skladatelův podklad, z něhož si sólista musí připravit vlastní verzi, ostatní hráči mají party jednodušší, ale také si musí vybírat z více možností. Taková skladba se více podobá společné procházce lesem, kde každý vnímá něco trochu jiného.
Nebo proč by nemohlo znít několik skladeb najednou?
Song Books